V první fázi třesení, Stella nám to ukazuje, jsem myslím jediná, kdo to nezná. A pak... když začne hrát hudba a zkouším rozechvět od nohou svoje tělo, s obrovským překvapením zjišťuji, že tohle je mi důvěrně známé - to jsem kdysi v minulých životech musela dělat mockrát. Moje tělo je tak rozvibrované, třese se samo v záchvatech, které vycházejí z těla a na které mysl nemá nejmenší vliv. Moje mysl se zase někam ztratila, třes těla ji zatlačil někam hodně hluboko. A z mých ramen spolu s hlubokými výdechy padá veškerá tíha na zem, jako bych se sebe setřásla stokilové závaží. Vnímám jenom tělo, každý otřes je jako vlna úlevy a proud energie, který prochází skrze moje tělo a naplňuje a očišťuje každou buňku. Moje jindy tak ztuhlá krční páteř se spolu s hlavou rytmicky otřásají tak, jako by byly z gumy. A potom dynamický vášnivý tanec - s každým pohybem těla se cítím šťastnější, volnější, naplněná energií a maximálně přítomná v tady a teď. Cítím se tak lehká a bezstarostná, s vypnutou myslí... zdá se mi, že bych mohla i vzlétnout... Uvědomuju si, jak nádherné je být v těle, nevnímat ho jako zdroj omezení, nepohodlí a bolesti, ale být s ním v harmonickém souladu... miluju svoje tělo!!!!
Ho ho - hahaha :- )))))))))) Je to fajn! Je to fajn! Není větší sranda, než si zaplavat a někoho přitom potopit:) A pak si něco uvařit a ochutnat... a když se to nepodaří, nevadí, chytíme si kohouta... zapijeme ho koktejlem smíchu... pak je potřeba se vyčůrat... a umýt v louži vody a všechny kolem pocákat... z toho člověk dostane záchvat amerického smíchu jedna dvě... a nakonec si vzájemně pomalovat tváře maskami a zahrát si na svaté v orloji.
Začínám tančit do první čakry, boky se samy dávají do rytmického pohybu, soustředím tam své vědomí... zdvihá se tam velká vlna energie a najednou - mám úplně realistický pocit, jako bych se vášnivě milovala s mužem... jako by do mě pronikal s každým pohybem boků... tančím a neskutečně si to užívám... to je prostě neuvěřitelné... pohyb na druhé čakře je jemnější, jde víc energeticky do hloubky a do emocí, jako vědomé milování v lotosovém květu, téměř bez pohybu... tak jemné a přitom tak intenzivní spojení srdcem, tělem i duší... Solar plexus je hravý, příjemný, srdeční čakru tanec otevírá ještě víc a z krku mizí poslední blokády. Třetí oko mi tančí po imaginární hvězdné obloze a tancem pro sedmou čakru je klid, jen ruce obrácené vzhůru v gestu přijetí energie přicházející shora. Pak už jen ležím, dýchám a prociťuji tělo, příjemné, velmi intenzivní pocity v těle...
Na trans dance se těším už od okamžiku, co vím, že si jím projdeme. Jsem zvědavá, bude to pro mě svým způsobem ještě hlubší návrat k šamanským kořenům, k tomu, co jsem kdysi v jiném čase a prostoru opakovaně dělala. Stella říká, že je možné si stanovit pro transdance záměr a možná přijde i odpověď. Neváhám dlouho a přeji si zbavit se všeho, co mi brání správně vidět a najít řešení a uzdravení svého zraku. Poslední Stelliny rady... poslouchejte hudbu, a když se začne ozývat mysl, použijte dračí dech a rozhýbejte tělo. Dávám si šátek na oči, naslouchám bubnům, pro začátek zkouším dračí dech... a během několika chvil si uvědomuji, že je něco strašně špatně... zavázané oči mě omezují, nedokážu se pohnout z místa... opatrně to zkouším, jen abych vzápětí vrazila do zdi, pak do okna… nejistě tápu, snažím se dostat pryč a mysl se rozbíhá naplno... opět několikrát dračí dech, mysl ustupuje, vciťuji se do rytmu bubnů, pokouším se rozhýbat tělo... a najednou lehký náraz... někdo se ocitl moc blízko... vůbec netuším kdo... tohle už začíná být šílené, nedokážu snést ten šátek přes oči... někam se opatrně přesouvám, přemýšlím podle zvuku, v které části sálu se asi nacházím... Tak tohle je prostě průšvih, budu asi jediná, kdo z transdance nebude mít nic, protože se nedokážu pohnout a mysl mi jede naplno. Na chvíli to vzdávám, jen se zaposlouchám do rytmu bubnů... A náhle je něco jinak... jsem na podivném místě, neexistuje minulost ani budoucnost, není tam nikdo jiný... jsem jen já ve věčném okamžiku tady a teď a ke svému zděšení si uvědomuji, že jsem slepá... a slepou už navždy zůstanu (v tu chvíli si neuvědomuji jinou realitu, možnost sundat šátek z očí pro mě neexistuje, ani o něm nevím). Stojím na místě, třesu se po celém tělo a tečou mi slzy... ještě se snažím to nějak ustát, překonat... Pak mi dochází, že to nemá cenu, pokud to nepřijmu, nic se nezmění... ale nedokážu to, nevím jak... S naprostým zoufalstvím klesám dolů na podlahu, vzdávám to, nevím, jak z toho ven, nahlas vzlykám a volám na pomoc svoje předky, svá silová zvířata, duchy ochránce, svého učitele indiánského šamana... je to moje jediná šance... že se duchové slitují nad mým zoufalstvím a pomohou mi... protože nemám zrak a můj život tím skončil, ztratil veškerý smysl...
Netuším, jak dlouho ležím na podlaze schoulená do klubíčka. Náhle se něco nedefinovatelného změnilo. Uvědomuji si, že slyším hudbu – je nádherná, okouzleně naslouchám tónům, dokonce dokážu určit podle sluchu směr, odkud přichází... Po chvíli mně napadá, zda nemám ještě nějaké další smysly. Pomalu se jednou svými prsty dotýkám druhé ruky, snad 1000× zostřeněji vnímám strukturu kůže, tvar prstů, naprosto okouzlená prozkoumávám další části svého těla... dotýkám se vlasů, promnu je mezi prsty, slyším šustění, které vydávají... uvědomuji si strukturu sarongu, který mám na sobě. S naprostým okouzlením se dotýkám hladké tvrdé podlahy a fascinovaně přejíždím prsty po jakékoli nerovnosti v parketách... Někdo přitančí blíž a já cítím závan jeho vůně... Svět není prázdný, i bez zraku mám tolik smyslů, kterými mohu vnímat kouzelný svět. Jsem šťastná, plná údivu… i kdybych nikdy neviděla, můj život bude stejně naplněný a nádherný... Mám vše, co potřebuji, vůbec nic mi neschází... V tichu ležím na zemi, vnímám celým svým tělem její strukturu a naprostý klid a smíření v mé duši. Teprve Stellin zvonek mě přivádí zpátky do této reality. Uvědomuji si svůj šátek na očích a sundávám ho... tolik světla... je to jako svítání po dlouhé noci... Ještě chvíli vyčkávám, a pak otevírám oči... Jsem jako slepý člověk, který poprvé vidí... V naprostém údivu se nevěřícně rozhlížím kolem sebe, úplně zmatená…musím opakovaně zavřít oči, dotknout se něčeho poslepu a pak se znovu podívat, abych si ověřila, že je to opravdu ono... Ještě dlouho sedím, neschopná vstát... šťastná a zároveň zmatená...
Můj partner mě bere do náruče... směju se nahlas, abych vzápětí znovu vnitřně prožívala ztrátu zraku, zoufalství, odevzdání, poznání, znovu radost... a všechny tyto pocity se mi pořád vracejí v kruhu... Netuším, jak dlouho mě můj milovaný partner drží, hladí... jsem mu tolik vděčná za jeho podporu... bez něj bych to jen velmi těžko ustála… někdy mezi tím mu sděluji své zážitky z transdance...
... zápisky účastnice Jitky